Výsledky vyhledávání v sekci: Odpadové hospodářství
  • Papír je surovina, ne odpad

    Ačkoli ho dnes vnímáme jako každodenní samozřejmost, patří papír bezpochyby k nejdůležitějším vynálezům lidské historie. Využití papíru je dnes velmi široké a už dávno neslouží pouze jako materiál, na který je možné psát. Velké procento papírového materiálu připadá na obaly – papírové tašky, krabice, kartony a lepenky.Papírenský průmysl kryje více než 50 % své energetické spotřeby výrobou z obnovitelných zdrojů.I kvůli (a díky) masivnímu používání papíru k těmto účelům je při nakládání s papírem zásadní co nejširší recyklace. To platí principiálně o všech netoxických odpadech, ale u papíru se nám výhodnost tohoto šetrného přístupu zpřítomňuje při každém otevírání kartonové krabice.Papír je přesně tou samozřejmostí, o kterou se často příliš nezajímáme a mnoho o ní nevíme. Jeho výroba má u nás dlouhou tradici. Předpokládá se, že byla známa již v době Karla IV. Nejstarší doložená papírna je z roku 1499 (Zbraslav). K výrobě papíru se z počátku používaly staré hadry, teprve od druhé poloviny 19. století se začal papír vyrábět ze dřeva. Dnes je na výrobu jedné tuny papíru třeba dvě až tři tuny dřeva. Výroba recyklovaného papíru dřevo nevyžaduje. I když český papírenský průmysl využívá ve svých provozech méně kvalitní dřevo (z prořezávek, polomů, napadené kůrovcem, piliny), není tohoto dřeva v ČR dost. Nepřímo je tak vyvíjen tlak na větší těžbu. Papír přitom lze recyklovat v průměru 4krát až 6krát.  Recyklace vede k nižším emisím znečišťujících látek. Zpracování sběrového papíru potřebuje oproti výrobě papíru z buničiny méně energie a méně vody a každá tuna recyklovaného papíru ušetří kolem 5 kubických metrů dřeva (asi 14 stromů).Pravdou je, že situace v papírenském průmyslu se v České republice v posledním čtvrtstoletí výrazně zlepšila. Oproti období před rokem 1989 snížil český papírenský průmysl významně znečištění odpadních vod. K bělení papíru se také přestal používat elementární chlór (jeho použití vede ke vzniku vysoce toxických látek jako např. dioxinů). Papír, který byl vyroben bez použití elementárního chlóru, se certifikuje označením ECF, papír vyrobený zcela bez chlóru označením TCF. Papírenský průmysl navíc kryje více než 50 % své energetické spotřeby výrobou z obnovitelných zdrojů (spalováním odpadního dřeva a kůry).Množství vytříděného papíru v celé Evropě i u nás dlouhodobě roste. Evropský papírenský průmysl se zavázal k recyklaci 66 % všeho spotřebovaného papíru v roce 2010, tento cíl splnil a v současnosti se již vytřídí přes 70 % použitého papíru. Česká republika se těmto výsledkům také již přibližuje.Zásadním ale zůstává, jakým způsobem s papírem nakládá společnost. O tom zda se nepotřebný papír stane surovinou nebo odpadem, rozhodujeme každý den. Přes pozitivní trend mají domácnosti ve sběru papíru dosud rezervy. Ve směsném komunálním odpadu stále zůstává asi polovina toho, co spotřebujeme. Pravděpodobně ještě větší rezervy jsou u menších firem. Některé papír netřídí vůbec.Celkově je při pohledu na trendy v tomto segmentu naší spotřební civilizace důvod k optimismu. Výrobky z recyklovaného papíru pro mnohé už dávno ztratily stigma čehosi méněcenného a naopak se stávají vyhledávanou alternativou a jakousi značkou kvality. Jde o směřování k zodpovědnému i ekonomickému přístupu. Recyklovat papír se totiž vyplácí.

    14.únor 2020 - Napsal: Redakce


Výsledky vyhledávání v sekci: Odpovědnost firem
  • Chemický průmysl prošel od roku 1990 obrovskou proměnou

    O chemickém průmyslu a udržitelném rozvoji jsme se bavili s Ladislavem Novákem, ředitelem Svazu chemického průmyslu ČR.Jaký je význam chemického průmyslu?Prakticky každý výrobek, který vezmete do ruky, má něco společného s chemickým průmyslem. Slyšel jsem hezkou definici, že všechno do dvou molekul je fyzika a od dvou víc, to už je chemie. Není to přímo průmysl dodávající (až na výjimky) konečnému spotřebiteli, ale je dodavatelem do navazujících průmyslů – automobilového, elektrotechnického, stavebního, potravinářského, atd.Jak důležitý je chemický průmysl pro ČR?Co do tržeb je s 600 miliardami 3. nejsilnější průmysl u nás. Přímo zaměstnává 115 000 lidí a dalších 400 tisíc nepřímo. Tvoří 14 % průmyslového HDP ČR, to je mezi 4 - 5 % HDP celkového. Jsou regiony, kde má naprosto zásadní význam.Speciálně v ČR máme v oblasti chemického průmyslu více než 150 let dlouhou tradici. Jeden ze dvou Čechů, kteří získali Nobelovu cenu, byl chemik, profesor Heyrovský. Na to všechno se často zapomíná.Chemický průmysl je ale často vnímán jako hrozba pro životní prostředí.Není tomu tak. Chemický průmysl často pracuje i s nebezpečnými látkami, ale již dávno není nebezpečný sám o sobě. Jako v dalších lidských činnostech je to vždy o míře rizika a jeho kontrole, riziko nesmí přejít do hazardu. Od roku 1994 se ČR a její chemický průmysl hlásí k celosvětovému hnutí Responsible Care, které usiluje o trvale udržitelný rozvoj. Do tohoto programu jsou zapojeny prakticky všechny významné chemické podniky v ČR a SCHP ČR ho administruje. Dojde-li přesto k incidentu, je to vždy lidskou chybou.Jak velkou proměnou odvětví prošlo od pádu komunismu?Za posledních 25 let došlo k ohromnému zlepšení. Do odstranění ekologických zátěží a inovací bylo investováno v minulých dekádách na desítky miliard korun. V kritických lokalitách došlo k rapidnímu poklesu emisí síry ve vzduchu. A to tak, že se dnes například musí dohnojovat sírou zemědělská půda. Chemický průmysl také výrazně, v desítkách procent snížil emise skleníkových plynů, oxidu uhličitého i oxidů dusíku. Stačí srovnat prostředí v lokalitách, kde je chemie umístěna. Rozdíl je jasně viditelný.Velkým tématem je společenská odpovědnost firem. Dělají chemické firmy dost pro svoje okolí?Prakticky všechny chemické společnosti v rámci podpůrných programů do okolí významně investují, rekultivují ho a zpříjemňují pro okolní obyvatele. V této oblasti je chemický průmysl doslova pionýrem. Znovu zmíním program Responsible Care – udržitelné podnikání v chemickém průmyslu, které vzniklo jako dobrovolná iniciativa v roce 1974 a které v tomto roce slaví v ČR 20 let. Do dnešního dne se už 80 členských organizací Svazu honosí tímto titulem a další se do programu hlásí.Jaký je přístup k zaměstnancům chemického průmyslu?Chemický průmysl je jedním z nejvýznamnějších zaměstnavatelů v zemi. Jsou regiony, kde by bez přítomnosti chemického průmyslu nastaly velké sociální problémy. Vysoké standardy bezpečnosti práce, rizikové přirážky i programy pro zaměstnance jsou naprosto běžné.Hodně společností uvažuje o přesunutí výroby do Číny, kde jsou ekologické a bezpečnostní normy minimální. Je to případ i ČR?Průmysl se stěhuje do Číny a nejenom tam. Stěhuje se do oblastí tzv. rozvojových trhů, kde nalézá vhodnější a konkurenceschopnější prostředí. Je to dáno rozdílnou legislativou, menší regulací i nižšími náklady.EU praktikuje politiku zpřísnění regulace jako je nařízení REACH a boj proti klimaticko-energetickým změnám reprezentovaný systémem emisního obchodování EU ETS a nejnověji tzv. Klimaticko-energetickým rámcem EU pro 2030. Pohříchu zůstává v těchto iniciativách sama. Zvyšování nákladů, obrovská byrokracie a administrativa způsobuje ztrátu konkurenceschopnosti.Z 35% světových tržeb v roce 1995 je dne EU na 21% a ve výhledu do roku 2030 se její podíl dále sníží na 12-13%. EU je také naprosto závislá na zdrojích surovin a energií, především na ropě a zemním plynu. V USA vidíme rozdíl. Díky těžbě plynu a ropy z břidlic jsou ceny 3-4x nižší. Rozhodne-li se dnes investor stavět nové chemické provozy, jde do USA. Posledním příkladem je BASF (největší světový chemický podnik) se svou plánovanou mnohamiliardovou dolarovou investicí.V čem vynikají české chemické podniky?Na špici jsme především ve výrobcích s vysokou přidanou hodnotou, např. ve speciálních chemikáliích.Mnoho lidí dnes preferuje spíše výrobky z přírodních a obnovitelných materiálů. Není nadužíváno syntetických a chemických výrobků?Jde o cenu. Uhlík je vše, co roste v přírodě kolem nás. Stojíme před otázkou, zda zpracovávat uhlík, který roste dnes, nebo ten, který vyrostl před miliony let a na zemi se nachází v jiné podobě, jako je uhlí, ropa a plyn. Chemie umí zpracovat i zdroje dostupné v přírodě, ale zatím je úspornější a méně energeticky náročné zpracovávat ten uhlík, který vznikl dříve. Celý systém je bohužel naprosto degradován politikou různých podpor, subvencí a dotací.Ukazuje se, že například hromadná výroba biopaliv v některých rozvojových částech světa působí kontraproduktivně a míří k nižší dostupnosti potravin. Zemědělská půda je osazována technickými plodinami. U nás se sází řepka, v Brazílii, Indonésii a dalších zemích se zase kvůli cukrové třtině a palmovému oleji kácí pralesy.

    14.únor 2020 - Napsal: Redakce


Výsledky vyhledávání v sekci: Zajímavé projekty
  • Elektromobily už dnes zvládají dojezd 500 km

    Hybridní, plně elektrická či plynová auta jsou dnes zcela běžnou alternativou. Narazíme na ně dokonce už i v České republice, ač zatím ne v takových počtech jako třeba ve Skandinávii nebo Spojených státech. Přesto je jasné, že alternativní pohony mají už dnes na automobilovém trhu pevné místo.Podíváme-li se pět let nazpět a zhodnotíme tehdejší plány největších světových automobilek, snadno dojdeme k závěru, že kupodivu většina z nich splnila, co tehdy slíbila. Dnes má díky tomu prakticky každá světová autmobilka na trhu nějaký typ alternativního pohonu, ať už jde o hybridy, plug-in hybridy, plně elektrická auta, případně vozy na LPG (zkapalněný ropný plyn) či CNG (stlačený zemní plyn). Platí ale, že ten kdo začal nejdřív, má před konkurencí značný náskok.Japonské hybridy ovládají trhV tomto ohledu proto hraje prim japonský průmyslový koncern Toyota. Ta už od poloviny 90. let prodává hybridní vozy značky Prius a má s nimi obrovský úspěch. Prodala jich už miliony a hybridní pohon postupně zapracovala i do dalších svých modelů, včetně luxusní značky Lexus. Teprve o více než deset let později si trendu stoupající oblíbenosti hybridů povšimly také ostatní automobilky a dnes už prakticky každý světový automobilový koncern nabízí hybridní modely.Hybridní auto je takové, které kromě klasického spalovacího motoru obsahuje také malou baterii a elektromotor. Auto pak samo rozhoduje, kdy sílu elektromotoru využije - nejčastěji je to při rozjíždění nebo zrychlování, čímž se šetří drahocenné fosilní palivo. Hybridy nelze dobíjet ze zásuvky - baterie se dobíjí rekuperací, anebo generátorem připojeným ke spalovacímu motoru.Hybridy do zásuvkyO krok dál jsou plug-in hybridy, neboli hybridy do zásuvky. Ty fungují podobně jako klasické hybridy, jen s tím rozdílem, že baterie je u nich větší a lze ji dobít z klasické zásuvky, případně specializované dobíjecí stanice. Plug-in hybrid ujede na elektřinu třeba i několik desítek kilometrů, narozdíl od klasického hybridu, který zvládne jen několik jednotek kilometrů.Nevýhodou je vyšší pořizovací cena a nutnost neustále auto dobíjet. Už dnes se proto připravují technologie, které umožní auta dobíjet bezdrátově prostě tím, že zaparkujete na přesně vymezeném místě.Auta (jen) na baterkyStejná technologie by mohla najít uplatnění také u elektromobilů. To jsou auta, která nepohání nic jiného než elektřina. Díky tomu může být jejich konstrukce výrazně jednodušší než u klasických aut se spalovacím motorem nebo hybridů.Elektromobil de-facto obsahuje pouze dvě klíčové součástky pohonného systému: elektromotor a baterii. Nic víc nepotřebuje - výfuk, katalyzátor, spojku, startér, motorový olej ani převodovku zde nenajdeme. Díky tomu je servis elektromobilů výrazně jednodušší a levnější, protože existuje méně komponent, které se mohou pokazit.Většina velkých automobilek má dnes v nabídce kromě hybridu také elektromobil. Mezi nejprodávanější modely patří Nissan Leaf, BMW i3 a Tesla Model S. Právě elektromobil Tesla mezi konkurencí výrazně vyniká. Je více než trojnásobně dražší, ale na druhou stranu nabízí trojnásobný dojezd na jedno nabití a další technické vymoženosti.Nebojte se jezdit na elektřinuZatímco konkurenční elektromobily dnes na jedno nabití ujedou 130-160 km (což pohodlně dostačuje na městský a příměstský provoz), Tesla Model S zvládne ujet 350 km i více. Rekordmani dosáhli dokonce na metu 500 km na jedno nabití.Tesla Motors je americká automobilka, která si během posledních let úspěšně buduje celosvětovou značku kvality a technologické jedinečnosti. Elektromobil Model S byl mnoha automobilovými magazíny vyhlášen nejlepším automobilem roku.Tesla navíc podporuje svou věc budováním vlastní sítě speciálních rychlodobíjecích stanic zvaných Supercharger. Ty dokážou plně vybitý elektromobil Tesla dobít během jedné hodiny. Co je ale nejdůležitější: majitelé elektromobilů Model S mají u těchto stanic dobíjení zdarma a elektřina pochází z obnovitelných zdrojů!Největší síť je zatím pochopitelně "doma" v USA, kde stojí už téměř 100 takových stanic po celých Spojených státech. A další mají rychle přibývat - tak, aby bylo možné pohodlně cestovat skrz celou zemi (a do Kanady) pouze na elektřinu a zcela zdarma. V Evropě stojí zatím těchto stanic něco přes 10 (nejbližší ve Vídni, chystá se v Drážďanech) a také postupně přibývají. Nově začala Tesla budovat stejnou síť i v Číně.Dobíječky - hledá se společný standardElektromobily nebo plug-in hybrid je možné v každém případě dobíjet z domácí zásuvky. A podle výzkumů se tak i děje nejčastěji. Ale čas od času prostě potřebujete "nabrat elektřinu" i mimo domov. K tomu slouží právě výše zmíněné dobíjecí staníce. Tesla pochopitelně není jediná, kdo je buduje.Dobíjecích stanic už dnes v Evropě, USA, Asii a Japonsku stojí tisíce. Problém je, že jsou velmi roztříštěné - jak co do standardu konektorů, které využívají, tak co do způsobu placení. Dobíjecí stanici si totiž může postavit prakticky kdokoliv - firma či jednotlivec. Dnes se o jejich budování nejčastěji starají energetické společnosti, případně městské samosprávy.V České republice mají rozsáhlejší sítě dobíjecích stanic energetické společnosti ČEZ a PRE. Čipové karty s jejichž pomocí se stanic ovládají jsou ale zatím nepřenosné, a tak majitel elektromobilu musí mít pro každou síť zvláštní kartu.V zahraničí na tom ale nejsou o mnoho lépe a například elektromobilisté z Nizozemska či Londýna mohou mít dokonce až několik desítek takových karet. V současné době ale v Evropě běží projekty, které mají tuto situaci zlepšit a možnosti placení za dobíjení sjednotit.  Jan Horčíkautor pracuje jako šéfredaktor www.hybrid.cz

    14.únor 2020 - Napsal: Redakce

  • Obecní a komunitní výroba energie - šance pro rozvoj obcí a domácností

    Co mají společného skotské město Neilston, vesnice Jühnde v Dolním Sasku nebo dánský ostrov Samsoe s českou obcí Karle, Jindřichovicemi pod Smrkem či Kněžicemi?Investice do obnovitelných zdrojů loni poprvé překročily sumu investovanou v ropném a plynařském průmyslu.Co mají společného skotské město Neilston, vesnice Jühnde v Dolním Sasku nebo dánský ostrov Samsoe s českou obcí Karle, Jindřichovicemi pod Smrkem či Kněžicemi?Jejich radnice nebo přímo občané vlastní a úspěšně provozují obnovitelné zdroje energie postavené za humny. Z provozu větrných a fotovoltaických elektráren či bioplynových stanic tak profitují ti, kteří se na ně dívají z okna.Rok 2015 lze bezpochyby prohlásit za rok, kdy obnovitelné zdroje energie vítězně táhly světem. Technologie a pozice fotovoltaických i větrných elektráren se během posledních deseti let dramaticky proměnila: jsou výkonnější, výrazně levnější a energetici je již úspěšně ve velkém zapojují do sítí. V Portugalsku nebo ve Švédsku pokrývají více než polovinu produkce elektřiny a rychlý rozvoj zažívají i v Německu, Španělsku, Velké Británii a řadě dalších zemí. Nejde přitom zdaleka jen o evropskou záležitost – v pořadí států s nejvyššími investicemi do obnovitelných zdrojů byly v loňském roce na prvních třech příčkách Čína, Spojené státy a Japonsko. Investice do obnovitelných zdrojů loni poprvé překročily sumu investovanou v ropném a plynařském průmyslu.Hlavní příčiny, proč jsou obnovitelné zdroje na vzestupu, lze shrnout do několika důvodů. Obcím a regionům přinášejí energetickou i ekonomickou soběstačnost, protože peníze, které spotřebitelé zaplatí obci jako provozovateli elektrárny, neskončí na účtu nadnárodní firmy, ale obec je použije na svůj další rozvoj (anebo zůstanou v rodinném rozpočtu v podobě ušetřených nákladů na energie). Vytvářejí pracovní příležitosti a to dokonce více než klasická energetika, což lze dobře dokumentovat na příkladech ze zahraničí. Jejich minimální provozní náklady, kdy ve výrobních nákladech elektřiny dominuje investiční složka, umožňují daleko lépe určit cenu elektřiny, která bude během provozu zařízení potřebná pro zajištění návratnosti investice. Nemůže se proto stát, že v budoucnu ohrozí ekonomiku projektu výkyv ceny uhlí, ropy nebo zemního plynu ani případné zpoplatnění fosilních paliv v návaznosti na globální klimatickou dohodu či energetickou politiku EU. V neposlední řadě jde o odvětví, ve kterém spousta států, regionů i měst vidí perspektivu nových pracovních míst. Země, které se včas naučí pracovat s technologiemi pro využití obnovitelných zdrojů, nemusejí čelit důsledkům vytěžení omezených domácích ložisek surovin.Vraťme se ještě k příkladům z úvodu a položme si otázku, v čem je mezi uvedenými projekty u nás a v zahraničí hlavní rozdíl? Zatímco v zahraničí další podobné projekty rychle přibývají, české obce dnes se záměrem následovat jindřichovický nebo kněžický projekt nemají šanci. V České republice totiž v současnosti žádná podpora pro nové větrné projekty neexistuje a podmínky připojování pro nové střešní solární elektrárny jsou složité a nevýhodné. Jarní novela energetického zákona je prvním důležitým, ale zdaleka ne dostačujícím krokem pro fungující systém. Čisté zdroje energie, energetická a finanční nezávislost a s tím spojený rozvoj obcí a měst tak zůstávají zbytečně nevyužity. Jsou obětí plošného zrušení podpor pro obnovitelné zdroje energie, které bylo reakcí na chybné nastavení podmínek pro fotovoltaické elektrárny v letech 2009 a 2010. Navíc u nás převládl názor, že ze solárních či větrných elektráren může profitovat jen několik milionářů na Kajmanských ostrovech, zatímco všichni ostatní na ně doplácejí dražší elektřinou. Důvod, proč podobné výhrady obnovitelným zdrojům nestojí v cestě v úspěšnějších zemích, je celkem prostý. V Německu patří dvě třetiny celkového instalovaného výkonu všech obnovitelných zdrojů, tedy z gigantických 73 GW (pro srovnání: výkon všech elektráren v ČR včetně Temelína, Dukovan, Prunéřova či Chvaletic činí necelých 22 GW), přímo jejich uživatelům – občanům, obcím, zemědělcům nebo podnikům. Vlastnictví elektráren ze strany obcí či komunit je běžné i v Dánsku, Velké Británii a dalších zemích. Obce instalují na své budovy solární panely a občané spolu s obcemi, podnikateli či farmáři stavějí větrné elektrárny. V České republice jsou sice ve vlastnictví obcí desítky výtopen na biomasu, avšak ostatní projekty jsou zatím ojedinělé.Proto se Hnutí DUHA společně s největší českou asociací výrobců, provozovatelů a odborníků z oblasti obnovitelných zdrojů – Komorou OZE a legislativními experty Frank Bold, rozhodlo usilovat o změnu: v novele zákona o podporovaných zdrojích navrhujeme obnovit zelené bonusy pro větrné elektrárny s majetkovým zapojením obcí a občanů a v několika klíčových vyhláškách chceme změnit diskriminační podmínky pro malé fotovoltaické elektrárny umísťované na střechy či fasádu budov a určené především k pokrytí části vlastní spotřeby.  Martin Mikeska, energetický expert Hnutí DUHA

    14.únor 2020 - Napsal: Redakce